Ve středním holocénu a na počátku holocénu mladšího (7000–3000 let před současností) středoevropský modřín ustoupil pod kompetičním tlakem prudce expandujících listnatých dřevin do vysokých nadmořských výšek Alp a Západních Karpat. V současnosti je středoevropský areál modřínu opadavého rekonstruován jako vysoce disjunktní (nespojitý) a dosud se nepočítá s přirozeným výskytem této dřeviny na území historických Čech. Hlavní těžiště současného výskytu modřínu přitom nepochybně leží v Alpách. Z rozboru historických pramenů je patrné, že naprostá většina našich modřínů byla uměle vysazena v průběhu novověku, a že určitou výjimku představuje ostrov přirozeného výskytu na Bruntálsku a Jesenicku.
Získat paleobotanické doklady o někdejším výskytu modřínu je velmi obtížné, a to kvůli špatné identifikovatelnosti mikroskopických anatomických struktur dřeva (možné záměně se smrkem), rostlinných opálů – fytolitů a pylových zrn, jejichž produkce je navíc velice nízká.
Vědci se při řešení studie zaměřili na lokality v severočeských pískovcových oblastech, v Českém ráji a v Českém Švýcarsku (Labských pískovcích). Exponovaná skalní stanoviště jsou v těsném kontaktu s mokřady, které poskytují souvislé rašelinné záznamy se zachovalými rostlinnými zbytky. Vědci zde dospěli k pozitivním výsledkům ve čtyřech případech.
Nové poznatky o původnosti a rozšíření modřínu opadavého vycházejí ze studie „Nová paleobotanická data prokazují původní status modřínu opadavého v severních Čechách“.
Jedním z nich je lokalita Jeskyně Otto Mörtsche ve skalní průrvě situované na hraně labského kaňonu nad obcí Hřensko vědci determinovali pylová zrna modřínu, která podle výsledků radiouhlíkového datování pocházejí z období časného holocénu a rovněž z kritického období holocénu středního. Za významné zjištění pokládají skutečnost, že pylová zrna modřínu se tu v období středního holocénu vyskytují ve vrstvách s dominancí listnatých dřevin, zejména s lískou obecnou a lípami. Tím se potvrzuje nejen datování do středního holocénu, ale i mimořádný významu skalních stanovišť pro přežívání modřínu opadavého.
Druhou nově objevenou lokalitou s pravěkým výskytem pylových zrn modřínu v Českém Švýcarsku je Okrový převis v Pravčickém dole. Výzkum této archeologické lokality potrvá ještě řadu let, takže vědci v článku publikují nález pouze jako předběžný, nicméně již dnes plně průkazný.
V rašelinném ložisku Maják, situovaném ve skalní oblasti Čertova ruka v Českém ráji, v poloze přímo pod exponovanými skalními stěnami, vědci zaznamenali průběžný výskyt pylových zrn modřínu po celý střední a mladší holocén. Pylová zrna modřínu se vyskytují jak v období s dominancí lísky obecné, lip a dubů, tak v období následujícím, kdy stromové vegetaci dominoval buk lesní a jedle bělokorá. Pylová křivka modřínu zde není uzavřená, což ukazuje na poměrně vzácný, přesto však průběžný výskyt, přičemž je třeba vzít v potaz velice nízkou pylovou produkci této dřeviny.
Na lokální výskyt modřínu v době železné a v raném středověku v souvrství pod velkým pískovcovým převisem na lokalitě Velký Mamuťák v Českém ráji poukázaly analýzy zvířecího trusu.
Nálezy pokrývají mimo jiné kritické období středního holocénu, které vědci označují termínem mid/late Holocene bottleneck, a které je z pohledu paleobotanických údajů obdobím určujícím, co se hodnocení původnosti (přirozeného výskytu, „starousedlosti“) modřínu opadavého týče. Sérii nálezů vědci pokládají za jasný a definitivní důkaz souvislého holocenního výskytu této domněle nepůvodní dřeviny v severních Čechách. Dosud nevyřešená ovšem zůstává otázka, jestli tyto reliktní populace zanechaly nějaký otisk v genetické diverzitě populací současných. K jiným než dvěma uvedeným severočeským pískovcovým oblastem (Českému Švýcarsku a Českému ráji) se prozatím vědci nemohou vyjádřit, a sice pro nedostatečný stav výzkumu.
V závěru vědci naznačují, co z jejich zjištění může vyplývat pro praxi, pro postupné sblížení praxe lesnické a praxe ochrany přírody.
Modřín byl alespoň někde v české krajině přítomen v kontextech vegetačně a klimaticky podobných současnosti. Je to objektivní hledisko pro správce a vlastníky lesů, kteří chtějí modřín v porostní druhové skladbě lesních porostů mít zastoupen zvláště ve formě přimíšené (formou jednotlivého až skupinkového smíšení) či dokonce pouze vtroušené dřeviny, a to i v hospodářských lesích v rámci druhé a třetí (a samozřejmě i čtvrté) zóny chráněných krajinných oblastí.
Zjištění naznačuje, že i tam, kde je modřín pěstován jako k příslušnému stanovišti nepůvodní druh, nejspíš nehrozí jeho nekontrolované šíření na úkor jiných dřevin. Kdyby hrozilo, už by se modřín rozšířil během pravěku a středověku, což se zjevně nestalo. Pěstování příměsi modřínu v hospodářských lesích je tedy nesrovnatelné s problematikou například pěstování douglasky tisolisté, dubu červeného, borovice vejmutovky – na rozdíl od nich modřín opadavý geograficky nepůvodním druhem v České republice prokazatelně není.
Modřín byl až do novověku v českých lesích přítomen velmi málo, jeho výskyt v dávné minulosti byl dosud zaznamenán jen na specifických exponovaných lokalitách v severočeských pískovcových oblastech. Rozhodně tedy nebyl součástí lesů v takové míře, jako je dnes. V hospodářských lesích mimo chráněná území ho přesto není důvod omezovat (například legislativně). Na základě prezentovaných zjištění přesto nelze podpořit bezmezné pěstování modřínu všude.
Nelze přeceňovat odhalení původnosti modřínu na našem území (ČR), a tím ospravedlňovat jeho další zavádění do chráněných území, například přírodních rezervací nebo prvních zón CHKO a NP, zvláště na různých bohatších stanovištích, kde modřín prokazatelně v původní stanovištně příslušné druhové dřevinné skladbě nemůže být a kde je prvořadým cílem obnova a ochrana přírodě bližšího stavu, ochrana druhové skladby a struktury lesních ekosystémů.
Zároveň není vhodný ani opačný extrém, s jakým se někdy setkáváme v plánech péče o chráněná území, kde je v mnohých z nich navrhována kompletní likvidace modřínu, a to dokonce se zdůvodněním, že jde o nepůvodní dřevinu. Naopak, měli bychom brát zvýšený zřetel na místa, kde se modřín vyskytuje v porostech na extrémních stanovištích a ideálně tam, kde je jen jednotlivě přimíšen ve starých porostech (popř. kde vytváří zpravidla růstově méně tvárné až netvárné skupiny), zvláště pak na historicky složitě těžebně dostupných (odloučených) lokalitách a nejlépe ještě poměrně daleko od zjevných modřínových výsadeb. Tato místa mohou dokonce skrývat zbytky původních populací, jejichž zachování by mělo smysl také (a dokonce především) z ochranářského hlediska. Taková stanoviště mohou eventuálně uchovávat i hospodářsky cenný, na místní podmínky adaptovaný genofond.
Ilustrační foto: P. Pokorný
Tyto potenciálně zajímavé a cenné populace by neměly být „naředěny“ (tj. přesprášeny) okolními výsadbami modřínů jiného původu (čímž by se jejich unikátnost postupně vytratila), ale měla by být podporována jejich přirozená obnova a v případě obnovy umělé výlučné využití osiva z dané lokální modřínové populace.
Odhalení takovýchto případných míst a populací ale zůstává úkolem dalšího cíleného a podrobného výzkumu, paleoekologického i molekulárně genetického. Snad se to podaří dříve, než případné původní výskyty modřínu zaniknou ať už neuváženými lesnickými opatřeními, například výsadbami modřínu odjinud, nebo neuváženými ochranářskými zásahy volajícími po jeho striktní a úplné eradikaci.
Více informací o modřínu se můžete dozvědět v projektu LARIXUTOR. Při jeho řešení vznikla rovněž zdrojová studie.
Redakce podle TZ VÚLHM